Jdi na obsah Jdi na menu

První čeští velocipedisté

Prvním jan-kollar.jpgČechem, který začal používat kolo a můžeme ho tedy směle nazvat naším prvním cyklistou, byl významný český básník Jan Kollár. Ve své sbírce básní "Slávy dcera" opěvuje nejen svou lásku k jisté Vilemíně Bedřišce, ale zmiňuje  i způsob jak za svou milou v roce 1817 dojížděl.  Cestu z Jeny, kde studoval bohoslovectví  do Lobdy, bydliště milované,  překonával převratnou rychlostí na tehdejším vynálezu - dresině. Dovolte, abych uvedl úryvek z jeho básně (Zpěv I., znělka 40), kde se básník současně stává pionýrem české cyklistiky:

V jedné škole s muži tovaryším,

v druhé s pannou, tam vtip mudrochů,

tu řeč krásy učelivě uslyším.

Abych pak běh zrychlil kroku svého

a si času při tom uspořil,

koupil jsem stroj, který  utvořil

v Mannheimu Drais roku přítomného. 

Jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého

prospěch vtip tu v jedno zatvořil,

aby člověk i noh nemořil

i se vyhnul smrti pádu zlého. 

Dresina se volá od nálezce;

za půl hodiny lze přijeti

z Jeny k Lobdě v přípravě té hezce. 

Ona nejen lásce krátí dráhu,

než jak tělo učí držeti

tak i ducha vždycky rovnováhu.

První dřevěné, nízké velocipedy s pedály na předním kole se objevily v českých zemích až po roce 1867, kdy zřejmě první stroj tohoto typu postavil strojník Josef Pecháček z Hořic. Nejednalo se o jeho vlastní konstrukci, ale spíše o upravenou kopii technické novinky továrny Micheaux. Tu viděl na Světové výstavě v Paříži, právě v roce 1867. Mistr Pecháček s přáteli podnikali na  těchto "dřevěných koních" krátké výlety. Rychlost jízdy se pohybovala okolo tří mílí za dvě hodiny. To znamená, že byli pomalejší, než kdejaký vandrovní tovaryš. Navíc vzhledem ke konstrukci těchto dřevěných "šlapohybů", nelze hovořit ani o pohodlí při jízdě.

Tato technická hříčka nedosáhla velké popularity. Za zmínku stojí jen to, že takový stroj vedl ve slavnostním průvodu Prahou při příležitosti položení základního kamene Národního divadla v roce 1868 zakladatel známé cyklistické rodiny Vondřichů.

První opravdový velociped se u nás objevil v roce 1879. Patřil, jak jinak, mladému Angličanovi Vilému  Croalovi, který se přistěhoval společně s rodinou faráře James Pirieho do domu pana Jana Kohouta, továrníka na Smíchově. Tento fabrikant se vyšvihl ze sekerníka na movitého průmyslníka. Založil továrnu na mlýnské stroje a byl také spoluzakladatelem akciového smíchovského pivovaru.

 A právě na dvoře továrny synové pana fabrikanta s úžasem poprvé sledovali Angličana na kole značky  Excelsior.  Sám Josef Kohout na ten okamžik vzpomíná slovy: "Jaký to byl obdiv, když mladý "Beo" na prostranném dvoře továrním poprvé projížděl! Zvědavě pohlížel jsem na odvážlivce a v duchu rozjímal, jaké obratnosti asi třeba, udržet se na tak vratkém kole". Kohoutovi synové se od prvního okamžiku do této technické novinky zamilovali a pan továrník zase miloval své syny. A tak již na jaře roku 1880 vytlačili hoši  z vrat tatínkovi továrny dva zbrusu nové velocipedy, které vycházeli z konstrukce Angličanova kola. Do dokonalosti měly tyto velocipedy ještě daleko. Sám Josef Kohout vzpomíná s odstupem doby na tyto stroje slovy:"Díváme-li se dnes na první tuto práci českého strojnictví v novém oboru, tu arci pohraje tvářemi našimi lehký úsměv a ústa třeba doprovázejí výkon tento důkladným vtipem, který nelichotí v ničem vyrabiteli, ani výrobku."  I přes tato kritická slova je toto okamžik vzniku, vývoje a následné výroby vysokých kol KOHOUT SMÍCHOV.

tovarnik-jan-kohout.jpg

První výlet na těchto kolech nedopadl valně. Uvolněná kaučuková obruč kola způsobila nehezký pád jednoho z bratrů právě v okamžiku, kdy se hoši předváděli před výletníky, kteří vystupovali z parníku v Chuchli. Inu začátky jsou vždy trnité.

Dalším významným, možná můžeme říci i zlomovým, okamžikem byla návštěva  anglického velocipedisty Theo Bocka, který projížděl Prahou při své cestě Evropou (pozn.:  podobnou trasu projel o šest let později jiný anglický, nebo spíše skotský sportsmen - H. Callan. Tento  vzdělaný a sečtělý chlapík vyrazil 3. července 1886 z Glasgowa, lodí se přeplavil do Hamburku a přes Berlín pokračoval do Prahy, Vídně a dále snad do Turecka). 

Jednoho srpnového odpoledne roku 1880 přinesl cyklistický teoretik a přítel rodiny Kohoutovi - "dlouhý Adolf" německé vydání pražských novin, kde byla uveřejněna krátká zpráva tohoto znění : "Dnes odpoledne o druhé hodině vydá se velocipedista pan Beck z Londýna na další cestu z Prahy přes Plzeň do Paříže. Cestu z Hamburku do Prahy vykonal ve dvou dnech a dnes hodlá na večer dorazit do Domažlic." (pozn.: v případě této novinové zprávy lze konstatovat, že autor měl buď problémy se zeměpisem a dobu, za kterou velocipedista trasu ujel, pouze odhadl, nebo Angličan skutečně tuto trasu, která je více než 600km ujel za dva dny, pak je to důvod, abych své kolo prodal a dal se na jiného méně náročného koníčka) Do mladých velocipedistů jako když střelí. Naskočili na své stroje a ujížděli do Košíř, aby se setkali s kolegou velocipedistou. Kudy jinudy by mohl očekávaný světoběžník  jet na Plzeň. Angličan však zbloudil a vydal se cestou na Zbraslav. Naštěstí projížděl na svém British Challenge pod okny Karla Šulce, přítele bratrů Josefa a Františka Kohoutů. Ten ani na okamžik nezaváhal, skočil na svůj Excelsior, který koupil od Bea před jeho odjezdem zpět do Anglie a začal projíždějícího cestovatele pronásledovat. Za Zlíchovem Angličana dohonil a výkřikem: "Stůjte! Jste můj!" pronásledovaného velocipedistu zastavil. Ten asi špatně rozuměl jeho slovům, ale spatřiv kolegu velocipedistu, zastavil. Šulc pak zbloudilého cyklistu doprovodil do domova bratří Kohoutů. Mládenci obdivovali válečková ložiska Angličanova kola, a ten zase vyslovil své překvapení, že tolik cyklistů vidí v Praze, kdežto na celé své cestě po Německu a Francii "Ani jednoho neměl potěšení potkat". Ještě ten samý den večer vykonali společnou vyjížďku do Hlubočep a na druhý den doprovodili světoběžníka  na jeho cestě do Plzně.

josef-kohout.jpg

Kohoutové se vracejí domů na Smíchov. Jako otec je starý Kohout na své syny patřičně hrdý. jako podnikatel si je ihned jasně vědom předností tohoto vynálezu. Vyzývá své syny, aby se pokusili o něco mimořádného - dojet na kolech do hlavního města Rakouské monarchie, do Vídně. Dne 28. srpna 1880 popisují "Národní listy" cestu bratří Kohoutů a Th. Bocka do Plzně. Článek navíc uvádí : "Velocipedy jejich, český to výrobek z továrny páně Kohoutovy, výborně se při tom osvědčily." Jo,jo skrytá reklama není prostě žádná novinka. Novinář dále oznamuje, že ráno se bratři Kohoutové vydávají na cestu do Vídně." Trasu Praha - Vídeň bylo tehdy možné urazit za 84 "poštovních hodin"(tj. doba za kterou projely tuto trasu poštovní dostavníky). Mladí cyklisté tuto trasu urazili za dva a půl dne.  Po návratu do Prahy uvítají smíchovskou dvojici na Vyšehradě tisíce Pražanů. Národní listy přímo píší: "Jako hrdinové z boje se vracející kráčeli nepřehlédnutelnými davy lidu". Kola mladíků opět popisuje jako: "...bicykle v české továrně rukou českého dělníka zhotovené". Začíná sice krátká, ale na starém kontinentě první sériová výroba celokovových vysokých kol .

                A tak jsme se dostali větší oklikou k "naší 69". V dnešní době je originální kolo majetkem Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti. A co víme o jeho posledním majiteli? Z dochovaných zpráv můžeme usuzovat, že jím byl učitel Cyril Šarapatka. Známe dokonce část jeho učitelské kariéry v tomto kraji. První zmínka je o jeho učitelování od 30.8.1887 až 30.8.189 na dvoutřídní škole v Horním Bezděkově. Poté nastupuje na dvotřídku ve Velké Jenči, kde slouží až do  31.12.1895. Jeho další a poslední štace je v Unhošti , kde vyučuje na odboru technickém při měšťanské škole chlapecké.

                V Unhošti se zřejmě z pana učitele stává také stoupenec nového sportu - cyklistiky. Dne 22. června  1896 je v místním hostinci U zelené lípy založen Klub velocipedistů Unhošť. V této době byl hlavním iniciátorem jízdy na kole zdejší hostinský Čeněk Vodička, který také poskytl unhošťským cyklistům klubovní místnost  a část své zahrady, kde si mohli členové vystavět vlastní dráhu. Hostinský Vodička se na valné hromadě stává náčelníkem a předsedou klubu je zvolen Rudolf Zahradník. Do výboru byl zvolen místní lékař Dr. Sekera, cukrář Emanuel Lábler, obchodník Václav Skolil, Otto Dvořák a Marek Löwit. Členové se nejen učili jezdit na velocipedech, ale také pořádali četné kulturní a společenské akce.

                V roce 1898 se předsedou klubu  stává nám již známý Cyril Šarapatka.  Ten přivedl unhošťskou cyklistiku k nevídanému rozkvětu. Členové klubu vstupují do České ústřední jednoty velocipedistů. Klub každoročně začal vyplácet cestářům v nejbližším okolí peněžité prémie za udržování cest v dobrém stavu. Do řad klubu získal Šarapatka nové členy. Těch bylo celkem 73. Bohužel náš sportovec v roce 1900 předčasně umírá a aktivní činnost klubu ochabla, členů začalo ubývat.

                A tak je jeho  kolo "Kohout Smíchov 69" v městském muzeu zřejmě posledním svědkem bouřlivého rozvoje cyklistiky v tomto kraji.

                Kompletní renovaci tohoto historického kola jsme provedli s kolegou Antonínem Mittelbachem v roce 2011 až 2012. Tyto renovační práce byly základem pro výrobu věrné kopie zmíněného stroje.

Literatura:

V. Pacina, Sport v království Českém, Mladá fronta edice Archiv, č. 46, Praha 1986

A. Mittelbach, M. Oliverius, Pokořený rekord, Vydavatelství Nezávislý novinář, Kladno 1996
Časopis Velocipedista 1888, 1889 a 1890

Národní listy 1880

J. L. Černý, B. Jabůrek, F. Melichar a F. Škorpil; Dějiny školství okresu kladenského; Kladno 1898

Přiložené fotografie - internet a Melicharovo vlastivědné muzeum